Lyuben Domozetski se narodil v roce 1988 v Blagoevgradu. Žije a pracuje v Sofii. Vystudoval dějiny umění (2014, bakalářský titul) a dějiny umění a kulturní dědictví (2016, magisterský titul) na Národní akademii umění v Sofii. Získal doktorát z dějin umění. Od roku 2015 do současnosti působí jako kurátor v Galerii umění města Sofie. Jeho umělecká tvorba sahá až do roku 2020, kdy uspořádal svou první samostatnou výstavu v galerii Little Bird Place v Sofii.

Zpočátku se zabýval vědeckou ilustrací, což byla nosná linie jeho tvorby. Následně se transformovala k zobrazování rostlin a zvířat, kombinovaných s částmi lidského těla nebo předměty naznačujícími lidskou přítomnost. Jeho dílo bylo navíc zatíženo náboženskými symboly a obrazy, převzatými ze středověkého a renesančního umění, velmi často interpretovanými moderním pojetím, čímž se změnil jejich význam. To doplňují technologické prvky jeho malby, která navazuje na tradice ikonopisectví a temperové techniky. Pracuje převážně v malých formátech, jako podklad používá nejčastěji dřevo a méně často papír. Hlavními akcenty v jeho tvorbě jsou analytický a vědecký přístup k přírodě, smysl pro detail, kombinování realisticky prezentovaných objektů s plošně dekorativními prvky ovlivněnými východním uměním, integrace obrazů rostlin a zvířat, odkazy na konkrétní renesanční a středověká díla a začlenění prvků ze současné kultury (tetování, odkazy na konkrétní značky atd.). Hlavními tématy v jeho malbě jsou vztah člověka a přírody, ekologie, výzkum přírodních věd, sexualita. Doposud uspořádal pět samostatných výstav a v roce 2023 uspořádal společnou výstavu s kanadským současným umělcem Zacharim Loganem.

Vznik díla Minulost a současnost byl inspirován různými okolnostmi: vědeckým výzkumem v oblasti botaniky, archeologickými objevy a osobním postojem autora ke konkrétní přírodní oblasti. V roce 2024 byly díky archeologickým vykopávkám ve starověkém městě Heraclea Sintica (jihozápadní Bulharsko) objeveny pozůstatky dvou starověkých soch. Osud těchto starověkých děl sám o sobě je obzvláště zajímavý. Díla byla objevena v tzv. Cloaca Maxima (velkém kanálu) bývalého města, kde zůstala „pohřbena“ časem asi 1700 let. Svými uměleckými kvalitami představují tyto sochy obzvláště cenný příklad starověkého umění a zcela přirozeně vzbudily vědecký i veřejný zájem o archeologické naleziště Heraclea Sintica. Na druhou stranu se Heraclea Sintica nachází v bezprostřední blízkosti oblasti Rupite, která v sobě spojuje protichůdné pocity: jedná se o oblast s obzvláště zajímavou biodiverzitou, místo s termálními prameny, turistickou destinaci s nekanonickým kostelem a se stále rostoucím turistickým přílivem a lidskými zásahy, což vede k extrémnímu a nevratnému poškození životního prostředí a přírodní krajiny. Neustálý příliv turistů do oblasti je způsoben silně mytologizovanou postavou babou Vangou a právě mytologéma „Vanga“ je přitažlivou silou pro tolik „poutníků“ a věřících (ačkoli samotná Vanga nebyla církví nikdy akceptována), kteří oblast navštěvují, aniž by ctili její přírodní rozměry. Nevratná změna přírody v důsledku antropogenního tlaku je již patrná.

Předkládané dílo je koncipováno jako jakýsi oltář, ikonostas, který kombinuje díla různých formátů, sjednocená a fungující ve společném uměleckém kontextu. Oddělena od tohoto kontextu ztrácí každá z jeho základních částí svou integritu. Na druhou stranu samotné dílo zůstává v jistém smyslu nedokončené, s chybějícími částmi, které budou časem doplněny. Hlavní obraz v centrální části díla představuje starověkou sochu zezadu. Rekonstrukce starověké sochy odkazuje na dílo objevené v Cloaca Maxima ve městě Hercaleia Sintica. Při bližším zkoumání zjistíme, že socha má četná malá i velká poškození, nemá hlavu, paže a na povrchu jsou zobrazena četná zranění. Na jedné straně vybízejí k zamyšlení nad „jizvami času“, které se objevily na mramorovém povrchu sochy, a na druhé straně jsou vizualizací myšlenky všech malých i velkých, osobních i kolektivních traumat, která si jedinec nese. Vynikající antický povrch je poznamenán patinou času a tato patina není složena z ničeho jiného než ​ ze zranění, rozkladu amatérismu, destrukce. V levé části díla je ve snaze o botanickou přesnost zobrazena mimořádně zajímavá rostlina – drakovec obecný (Dracunculus vulgaris). Tento druh se v Bulharsku vyskytuje pouze v oblasti Rupite a jeho lokalita se shoduje se starobylým městem Heraklea.

Absence dalších lokalit mezi Rupite a zbytkem přirozeného areálu rozšíření druhu vede k úvahám a spekulacím, zda rostlina nebyla na toto místo přivezena ve starověku a zda její dnešní lokalita není pozůstatkem lidské činnosti a zásahu do přírody. Je pravděpodobné, že v minulosti měla tato rostlina pro starověkého člověka specifické funkce, symboliku a význam, nebo byla využívána při speciálních obřadech, což vedlo k jejímu přenosu. Následně, když našla vhodné podmínky k uchycení, rostlina zplaněla a dostala se k nám. V dnešní době ji její extrémně omezené rozšíření mění v ohrožený druh a převrací naše představy o invazním druhu. Rostlina a socha nabývají znaku rovnosti a tato rovnost je vyjádřena v myšlence odkazu, který lidstvo zanechává – nejen umělecká díla, ale i zásah do přírody. Kompozici doplňují dva ptáci. Oba druhy jsou konkrétní, reálné, vzácné pro bulharskou přírodu a charakteristické pro oblast Rupite. Jeden pták sedí na sťaté soše. Konkrétní druh se tak zbavuje vědeckého rozměru a v sobě shromažďuje myšlenku prostého ptáka – ptáka, univerzálního symbolu lidské duše, zároveň vizualizace a připomínky nepolapitelného, ​​kterým je ve skutečnosti čas. V jedné části polyptychu se objevuje plastový (igelitový) sáček, který se jako závoj drží rostliny.

To je bohužel v současnosti v oblasti Rupite běžný jev. V důsledku zvýšeného lidského zásahu oblast získává nový rozměr pojmu dědictví, tentokrát dědictví, které po sobě moderní civilizace zanechává bez přemýšlení. V tomto svérázném oltáři se tak protíná mnoho různých směrů k reflexi – minulost a současnost, archeologické, umělecké a přírodní dědictví, známky času, destrukce, pomíjivé a nestálé, udržitelné, kámen, přírodní a prchavé, umělé, plastové „na jedno použití“, kolektivní paměť a individuální zkušenost, vzácný chráněný druh, otřesení vědy a hledání symbolických rozměrů jednotlivých obrazů, téma invazivních druhů, které se stává stále aktuálnější.

Любен Домозетски е роден през 1988 г. в Благоевград. Живее и работи в София. Завършва Изкуствознание (2014 г., бакалавър) и Изкуствознание и културно наследство (2016 г., магистър) в Национална художествена академия – София. Доктор по изкуствознание. От 2015 г. до момента е куратор в Софийска градска художествена галерия. Творческите му изяви като художник датират от 2020 г., когато реализира първа самостоятелна изложба в галерия Little Bird Place, София. Първоначално се занимава с научна илюстрация и това е водеща линия в неговото творчество. Впоследствие тя се трансформира в пресъздаване на растения и животни, комбинирани с части от човешко тяло или обекти, подсказващи човешко присъствие. Творчеството му допълнително се натоварва с религиозни символи и образи, заимствани от средновековното и ренесансовото изкуство, много често интерпретирани със съвременен прочит, променяйки тяхното значение. Това се допълва и от технологичните особености на неговата живопис, която следва традициите на иконописта и темперната техника. Работи предимно малки формати, използвайки за основа най-често дърво и по-рядко хартия. Водещи акценти в творчеството му са аналитично и научно отношение към природата, внимание към детайла, комбиниране на реалистично представени обекти с плоскостно-декоративни елементи, повлияни от източното изкуство, интегриране на изображения на растения и животни, препратки към конкретни ренесансови и средновековни творби, включване на елементи от съвременната култура (татуировки, препратки към конкретни брандове и пр). Водещи теми в живописта му са връзката между човек и природа, екологията, природонаучни изследвания, сексуалност. До момента е реализирал 5 самостоятелни изложби, а през 2023 реализира съвместна изложба с канадския съвременен артист Закари Логан.

Създаването на творбата „Минало и съвремие“ е вдъхновено от различни обстоятелства: от научно проучване в областта на ботаниката, от археологически разкрития и от личното отношение на автора към конкретна природна местност. През 2024 г. в резултат на археологически разкопки в античния град Хераклея синтика (Югозападна България) са разкрити останки от две антични скулптури. Съдбата на тези антични произведения сама по себе си представлява особен интерес. Творбите са открити в т. нар. Клоака максима (големият канал) на някогашния град, където са престояли, „погребани“ от времето за около 1700 години. Със своите художествени качества тези скулптури представляват особено ценен пример на античното изкуство и съвсем естествено предизвикаха научния и обществен интерес към археологическия обект Хераклея синтика. От друга страна, Хераклея синтика е разположена в непосредствена близост до местността Рупите, която комбинира в себе си противоречиви настроения: район с особено интересно биологично разнообразие, място с термални извори, туристическа дестинация с неканонична църква и с все по-засилващ се туристически поток и човешка намеса, довеждаща до крайно и необратимо увреждане на околната среда и естествения природен ландшафт. Основно значение за неспирния туристически поток в района е силно митологизираната фигура на Ванга и именно митологемата „Ванга“ е притегателна сила за толкова много „поклонници“ и вярващи (макар самата Ванга никога да не е приемана от църквата), които посещават местността, неразбирайки нейните природни измерения. Вече е налице невъзвратимо променяне на природата в следствие на антропогенния натиск.

Настоящата творба е замислена да представлява своеобразен олтар, иконостас, който комбинира различни по формат произведения, обединени и функциониращи в общ художествен контекст. Отделени от този контекст всяка една от съставните му части губи своята цялост. От друга страна, самата творба остава в известен смисъл незавършена, с липсващи части, които предстои да бъдат добавени във времето. Основното изображение в централната част на творбата представя антична скулптура в гръб. Пресъздаването на античната скулптура препраща към откритата творба в Клоака максима на Херкалея синтика. При по-внимателно вглеждане човек открива, че скулптурата е с множество малки и големи травми, тя няма глава, ръце, върху повърхността са изобразени множество наранявания. От една страна те навяват към размисъл за „белезите на времето“, които са се появили върху мраморната повърхност на скулптурата, а от друга страна се явяват визуализация на идеята за всички малки и големи, лични и колективни травми, които отделният индивид „носи“ върху себе си. Изящната антична „повърхнина“ е белязана от „патината на времето“ и тази патина е съставена не от друго, а именно от наранявания, разпадането на материята, деструкцията. В лявата част на творбата е изобразено със стремеж за ботаническа прецизност едно изключително интересно растение – едър змиярник (Dracunculus vulgaris). Този вид е установен в България единствено в местността Рупите и неговото находище съвпада с античния град Хераклея. Отсъствието на други находища между Рупите и останалата част от естествения ареал на вида насочват към размишление и предположение дали растението не е пренесено в античността на това място и дали днешното му находище не представлява останка от човешката дейност и намеса върху природата. Вероятно в миналото това растение е имало конкретни функции, символика и значение за античния човек или е било използвано в култови практики и това е довело до неговото пренасяне. Впоследствие, намерило подходящи условия да вирее, растението е „подивяло“, достигайки до нас. В наши дни неговото изключително ограничено разпространение го превръща в застрашен от изчезване вид и преобръща представите ни за инвазивен вид. Растението и скулптурата добиват знак за равенство и това равенство се изразява в идеята за наследството, което човечеството оставя след себе си – не само като художествени произведения, но и като намеса в природата. Две птици допълват композицията. И двата вида са конкретни, реално съществуващи, редки за българската природа и характерни именно за местността Рупите. Едната птица е кацнала върху обезглавената статуя. Така конкретен вид се отърсва от научното измерение и събира в себе си идеята за просто птица – птицата, един универсален символ на човешката душа, същевременно визуализация и напомняне за неуловимото, каквото всъщност е времето. В едната част на полиптиха се появя пластмасова (найлова) торбичка, която като воал обхваща храст. Това за съжаление е обичайна гледка от днешното състояние на Рупите. В резултат на засиления човешки натиск, местността придобива ново измерение на идеята за „наследството“, този път наследството, което съвременната цивилизация оставя след себе си, без да се замисли. Така, в този своеобразен олтар се пресичат много и различни посоки за размисъл – минало и съвременност, археологическо, художествено и природно наследство, белезите на времето, деструкция, преходно и непреходно, устойчиво, каменно, естествено и мимолетно, изкуствено, пластмасово „за еднократна употреба“, колективна памет и индивидуални преживявания, рядък защитен вид, отърсването от науката и търсене на символни измерения на отделните изображения, темата за инвазивни видове, която става все по-актуална.

Lyuben Domozetski was born in 1988 in Blagoevgrad. Lives and works in Sofia. He graduated in Art History (BA, 2014) and Art History and Cultural Heritage (MA, 2016) at the National Academy of Arts, Sofia. PhD in Art History. Since 2015, he has been a curator at the Sofia City Art Gallery. His creative performances as an artist date back to 2020, when he held his first solo exhibition at Little Bird Place gallery, Sofia. Initially, he was engaged in scientific illustration, and this is a leading line in his work. Subsequently, it was transformed into a recreation of plants and animals combined with parts of the human body or objects suggestive of human presence. His work is additionally loaded with religious symbols and images borrowed from medieval and Renaissance art, very often interpreted with a modern reading, changing their meaning. This is complemented by the technological features of his painting, which follows the traditions of icon painting and the tempera technique. He works mainly in small formats, using mostly wood and less often paper as a base. Leading highlights in his work are the analytical and scientific approach to nature, the attention to detail, combining realistically presented objects with flat-decorative elements influenced by Eastern art, the integration of images of plants and animals, references to specific Renaissance and medieval works, inclusion of elements of modern culture (tattoos, references to specific brands, etc.). Leading themes in his painting are the relationship between man and nature, ecology, natural science studies, and sexuality. To date, he has held 5 solo exhibitions, and in 2023 he held a joint exhibition with Canadian contemporary artist Zachari Logan.