Výstava skla.

„Při zpracování skla dochází ke zvláštnímu stavu, které je těžké pojmenovat – moment mezi tvrdým a tekutým, mezi kontrolovaným a volným pohybem. Přesně tam začínají vznikat plující kompozice. V tomto meziprostoru není forma plně ukotvena, spíš se teprve rodí, váhá, mění se. Tato výstava sdružuje díla, která vznikla během posledních let. Práce, které vznikaly v různých okamžicích a kontextech, ale spojuje je společné hledání. Téma plujících kompozic se jeví jako přirozené propojení mezi nimi, jako stav, který prochází časem a spojuje jednotlivé objekty do společné vývojové linii. Sklo pro mě nikdy není statické. Nese v sobě vzpomínku na pohyb, na teplo, gravitaci a náladu. Každá forma je výsledkem procesu vyvažování mezi intervencí a setrvačností, mezi záměrem a náhodou. V tomto smyslu vznášení se není jen vizuální, ale vnitřní stav samotného materiálu. Práce se sklem je dialog, ale také důvěra. Vyžaduje, abyste se plně vzdali kontroly a přijali fakt, že konečný výsledek je dílem spolupráce. Někdy materiál rozhoduje za vás, přetéká, proudí, zadržuje vzduch, propouští světlo způsobem, který nelze zcela předvídat. A právě v těchto okamžicích se objevuje pocit života. Plující kompozice vnímají formu jako něco nestabilního a otevřeného. Jako stav, který nehledá konečnou formu, ale existuje v procesu. Jednotlivé prvky nejsou jednoduše uspořádány – koexistují, vzájemně se ovlivňují, někdy se prolínají, někdy si udržují odstup, ale vždy zůstávají ve výrazné vzájemné interakci. Světlo je neměnnou součástí tohoto procesu. Nejenže plní svou prvotní funkci, ale procesu se účastní – proniká, láme se, setrvává, rozptyluje se. Kompozice tak začínají dýchat, měnit se podle úhlu pohledu a denní doby. Divák nezůstává vnějším pozorovatelem, ale stává se součástí tohoto pohybu – vstupuje do něj, prochází jím. Současná výstava nenabízí hotové odpovědi. Je spíše pokusem zachytit stav nepřetržitého dění – okamžik, ve kterém forma stále pluje a význam zůstává otevřený.

Součástí výstavy je i fotografický pohled na díla. Snímky vytvořené Dilianou Florentin jsou přirozeným rozšířením tohoto procesu, pokusem zachytit okamžik, kdy se nám sklo odhaluje. Fotografie vytvářejí další vizuální vrstvu, v níž materiál opět pluje – tentokrát mezi objektem a obrazem, mezi přítomností a jejím odrazem.“

Monika Naydenova