V pátek 4. listopadu 2016 v prostorách Bulharského kulturního institutu byla zahájena výstava českého umělce, malíře Ivana (Jana Václava) Mrkvičky. Výstavu zahájila ředitelka BKI Galina Todorova a úvodní slovo o díle tohoto umělce přednesl Angel Marinov. Byl také promítnutý krátký dokumentární film pořízený k tomuto tématu od režiséra Konstantina Karageorgjeva. Vztahy mezi Bulhary a Čechy, kteří do Bulharska přicházeli v době, již po odstranění turecké nadvlády nad jejich bulharskou vlastí, jsou výjimečné právě schopností Bulharů vidět v příchozích nezištné přátele přinášející poznání, kulturu a významnou pomoc pro jejich zemi. Příchod Jana Mrkvičky do Bulharska byl příchodem mladého člověka umělce, absolventa pražské Akademie výtvarných umění a také krátkého studia na mnichovské akademii, nabitého energií a zájmem najít zde uplatnění. Bylo nasnadě, že byl o něj zájem. Byl to příchozí ze zemí koruny české, slovanský bratr, navíc z Rakouska-Uherska, které mělo své problémy se sousedstvím tehdejšího osmanského Turecka. Češi již tehdy představovali mezi Slovany poměrně vyspělý národ, který očividně i v samotném Rakousku-Uhersku nabýval na síle a musel tam být na něj brán tomu odpovídající zřetel. Uchytil se v plovdivském chlapeckém gymnáziu jako učitel kreslení, přičemž odtud spolupracoval s pražskými časopisy Zlatá Praha a Květy a posílal jim svoje kresby pořízené v Bulharsku. Později se usadil v Sofii, a začal tam opět učit kreslení na chlapeckém gymnáziu. To již nabýval Ivan Mrkvička ve svém novém působišti na významu. Když začal vycházet v Bulharsku časopis Izkustvo (Umění), redigoval jej společně s Antonem Mitovem. Stal se ředitelem Státní kreslířské školy v Sofii, kde ve funkci ředitele působil až do roku 1909. Organizoval také bulharský umělecký salon na Mezinárodní výstavě v Benátkách roku 1910, přitom stále tvořil, kreslil a maloval. V letech 1915 – 1918 pobýval v Makedonii a od roku 1918 se stal dopisujícím členem Bulharské Akademie věd. V roce 1921 se vrátil do své vlasti, nyní již samostatného Československa. V roce 1936 dva roka před jeho úmrtím se v Praze konala výstava k jeho osmdesátým narozeninám.
Jeho tvorba je navýsost spojena s jeho akademickým vzděláním. Je spojena s jemnou kresbou, všude tam, kde to považoval ku prospěchu výsledku při zobrazování lidské postavy, ale když to bylo nutné, přidával na zvýraznění hlavních linií a rysů ve tváři. Jinak při kreslení portrétů osob dovedl být v kresbě plasticky suverénní a pro potřebu vystižení charakteristiky portrétované osoby vždy zvažoval jak docílit vyváženosti kresby tváře, postupovat s citem a dobře vedenou kresebnou virtuozitou dosáhnout odpovídajícího účinku tváře portrétovaného. Zejména je to patrné u kreseb pořizovaných pastelem, avšak tento způsob portrétování je zřejmý i u mnohých kreseb tužkou. To, co bylo jednoznačné u jeho kreseb, není již tak zřejmé u jeho malby. Jeho obrazy jsou většinou po malířské stránce dokonalé, ovládá vynikajícím způsobem schopnost barvou vyjádřit tvar, tváře na nich se vyznačují jemným, barvou dokonalým plastickým modelováním, přičemž jejich výraz nikdy není chmurný, obsahuje jen zadumání. To ovšem neznamená, že je tomu tak pokaždé, protože na tomto místě píši o svých poznatcích a dojmech získaných pouze z této výstavy, a nelze proto tento můj pohled spojený s malbou od tohoto umělce považovat za konečný či dokonce závazný. Tvrdí-li někdo, že umění poplatné akademickému vzdělávání druhé poloviny osmnáctého století je nezajímavé a nic nepřinášející, může se v celé řadě případů zmýlit. Potom i tam, kde prvotním posláním umělcova snažení je zachycení dobových námětů a etnografických témat, může divák s podivem zjistit, jak mnohá výtvarná díla s tímto zaměřením mohou diváka překvapit a upoutat svojí uměleckou silou, a to nejen ve spojení s atraktivností námětu, ale i silou svého vnitřního působení a závany své duchovní svěžesti. Zážitkem pro diváka na této výstavě je obraz Portrétu dámy v černém kožíšku ze zápůjčky Západočeské galerie v Plzni.
Ti, kdo výstavu v Bulharském institutu připravili, měli šťastnou ruku ve výběru děl tohoto česko-bulharského nebo chcete-li bulharsko-českého umělce konce 19. a počátku 20. století, umělce, který se svojí tvorbou zaměřil především na zachycení skutečností z Bulharska, země svého životního působení a své profesní dráhy. Odkázal nám, a i současné Evropě, kresbou a také malbou, bulharské dobové podmínky života, pohled na tamní kulturní zázemí a prostředí. Slyšel jsem názor bulharských historiků umění, že bez Ivana Mrkvičky by nebyl možný rozvoj bulharského výtvarného umění, zejména malířství. Vždyť bez úsilí Ivana Mrkvičky, my Bulhaři, bychom neměli snad ani dnešní Akademii výtvarných umění. Dnes ovšem se současnými způsoby vzdělávání na širokém základě, spojeném jak s technickými možnostmi, tak také v soudobém rozsahu možností koncepčních. Význam této výstavy je nejen v poloze výtvarné, ale také ve významu situačním, ve vzájemném vztahu našich národů v evropském kontextu co do významu a prosperity. Je jen škoda, že výstava má skončit posledního dne měsíce listopadu.
Vladimír Procházka
Událost se koná pod záštitou ministra kultury Bulharské republiky, pana Veždi Rašidova. Organizátory jsou Velvyslanectví Bulharské republiky v ČR, Bulharský kulturní institut v Praze, Národní výtvarná akademie, Sofijská městská galerie, Státní úřad archivy, Regionální historické muzeum v Sofii, Národní galerie v Praze a Západočeská galerie v Plzni. Výstava se koná za podpory „Komunikační strategie Bulharské republiky pro Evropskou unii“.